Tuesday 15 December 2020

Սեպտեմբեր-Դեկտեմբեր ամփոփում


Երևի թե, այս կիսամյակ ամենածավալուններից էր, մանավանդ վերջին ամիսները։ Սեպտեմբերը սկսվեց համեմատաբար ավելի հանդարտ։ Կատարել եմ մի շարք ուսումնասիրություններ գրականությունից, թարգմանություններ իսպաներենից, ներկայացրել եմ Կորյունի <<Վարք Մաշտոցի>> երկը։ Հոկտեմբեր և նոյեմբեր ամսին կատարել եմ անգլերենից իսպաներեն թարգմանություններ Արցախյան պատերազմի վերաբերյալ։ Գրականությունից ուսումնասիրել եմ Ֆրիկ, Նարեկացի, Քուչակ։ Այս կիսամյակ ընտրել էի աշխատել ինքնակրթություն ձևաչափով։ Դպրոց հաճախել եմ այն ժամանակ, երբ խորհդատվության կարիք եմ զգացել։ Իհարկե, նաև տնից կապի մեջ եմ եղել ուսուցիչների հետ, երբ ինչ-որ հարց կամ խնդիր է առաջացել՝ տեսակապով կազմակերպվել են դասեր, որի ընթացքում ստացել եմ ինձ հուզող հարցերի պատասխանները։ Դեկտեմբեր ամսին ներկայացրել եմ <<Կանանց դերը Սասնա Ծռեր էպոսում>> և <<Նահապետ Քուչակի հայրենները>>։ Մաթեմատիկայից աշխատել եմ հեռակա, խնդիրների կամ հարցերի դեպքում նույնպես կապվել եմ ուսուցչի հետ։ Պատմությունից և Քերականությունից վերընթերցել ենք նախորդ դասերը և պատրաստվել ավարտական քնություններին։ 


Աշխատանքներս՝ http://nanhvs.blogspot.com/2020/11/blog-post_55.html

http://nanhvs.blogspot.com/2020/11/blog-post_62.html

http://nanhvs.blogspot.com/2020/11/blog-post_6.html

http://nanhvs.blogspot.com/2020/11/blog-post_28.html

http://nanhvs.blogspot.com/2020/10/dia-17-diario-de-karabaj-nacimos-y.html

http://nanhvs.blogspot.com/2020/10/dia-19-diario-de-guerra-karabaj.html

http://nanhvs.blogspot.com/2020/10/el-problema-del-estatus-de-artsaj-puede.html

http://nanhvs.blogspot.com/2020/10/la-noche-era-tranquila-en-stepanakert.html

http://nanhvs.blogspot.com/2020/10/dia-20-diario-de-guerra-artsaj-karabaj.html

http://nanhvs.blogspot.com/2020/09/blog-post.html

Saturday 28 November 2020

Լուիսա Էստրադա. բանաստեղծություններ

 


Թարգմանություն

A una sombra    Lucía Estrada (Medellín)

 

Sueño teñido por la locura: noticias de barcos perdiéndose en la lejanía, dolor de sal que habla a través de las bocas de las mujeres. En las manos de alguien leo su desamparo. Noticias ahora fragmentadas como antes lo estuvieron sus cuerpos.

Reaparecen, nos miran. Todas las posibilidades del horror reunidas en el espasmo de saberlos vivos en algún lugar respirando un aire de ceniza que los lleva lejos, más lejos que la muerte.

Alguien grita sus nombres, pero es a nosotros a quienes llaman. 


Դեպի ստվերը                                    Լուսիա Էստրադա 


Խելագարությունով երանգավորված երազ. հեռուներում  կորչող նավերի լուրեր, աղե ցավ, որ խոսում է կանանց բերանի միջոցով։ Ինչ-որ մեկի ձեռքերում կարդում եմ նրա անօգնականությունը։ Հիմա լուրերն են մասնատվում, ինչպես նախկինում նրանց մարմինները։

Նրանք նորից հայտնվում են, նայում են մեզ։ Սարսափի բոլոր հնարավորությունները խմբավորվել են այն իմացության կծկման մեջ, որ նրանք ինչ-որ տեղ կենդանի շնչում են մոխրե օդը, որը նրանց տանում է հեռու, ավելի հեռու քան մահը։


Ինչ-որ մեկը բղավում է նրանց անունները, սակայն մեզ է, որ կանչում են։ 


Cotidiana

 


Un gesto amargo se desprende de mi boca, rueda por la calles, desaparece.

En algún lugar, alguien cultiva espejos para borrarlo todo. Su oficio reverbera en cada sílaba de aire.


Vivir es una extraña condición de la muerte. Yo la llevo conmigo, pero no pesa en mi cuerpo su luna espectral.


En cada rostro reflejado un nombre se diluye. Ruego para que el mío permanezca indescifrable.


 

Ամենօրյա                                                 Լուսիա Էստրադա 

Մի տհաճ ժեստ դուրս է պրծնում բերանիցս, գլորվում փողոցներով, ու անհետանում։

Մի ուրիշ վայրում, ինչ-որ մեկը հայելիներ է ստեղծում, որպեսզի ջնջի ամեն բան։ Նրա արհեստը արտացոլվում  է օդի յուրաքանչյուր  վանկում։ 


Ապրելը մահվան մի տարօրինակ պայման է։ Ես այն տանում եմ ինձ հետ, սակայն  նրա ուրվականային լուսապատկերը  չի ծանրեցնում իմ մարմինը։


Յուրաքանչյուր երեսի արտացոլանքում մի անուն է նոսրանում։ Աղոթում եմ, որ իմը մնա անընթեռնելի։  

Alfabeto del tiempo

 

A Eugenio Montejo



Imposible saber la hora del polvo que se acumula y va tomando cuerpo en lo que no miramos con fijeza. Solo y amargo, como un presentimiento, tiembla un instante a contraluz mientras se extinguen los minutos, las palabras, los pasos que acercan su verdad.

Bocas abiertas al hastío, puertas cerradas para siempre. Pequeñas sílabas de un alfabeto anterior que se diluye en oscuras imágenes que no logro entender. Tiempo, ¿qué haremos con el horizonte? Muda de un silencio antiguo, extiendo mi mano para que no pasen, para poder mirarlas un poco más, para que el no saber me acerque a ellas, para hundirme en su no aspiración y desaparecer secretamente como un enigma, como una sombra, o como el pájaro muerto al que ningún aire reclama.

Ժամանակի այբուբենը                                                                      Լուսիա Էստրադա 

                                                                                                   Նվիրվում է էուխենիո Մոնտեխոյին

Անհնար է հասկանալ փուշու գոյացման ժամը, որը կուտակվում և ընդունում է մի ձև, ինչին չենք նայում գամված։ Մենակ ու դժկամ , ինչպես մի զգագցողություն , դողում է մի ակնթարթ ընդդեմ լույսի, քանի որ րոպեները, բառերը, քայլերը  իր ճշմարտությունը մոտեցնում են ոչնչացման։ 

Ձանձրույթից  բացված բերաններ, ընդմիշտ  փակված դռներ։Մի նախկին այբուբենից փոքրիկ վանկեր, որոնք նոսրանում են մուգ պատկերների մեջ, որոնք չեմ կարողանում ընկալել։ Ժամանակ, ի՞նչ ենք անելու հոիզոնի հետ։ Վաղեմի լռությունից համրացած, երկարեցնում եմ ձեռքս, որպեսզի չկարողանան անցնել, որպեսզի կարողանամ նրանց մի փոքր ավել նայել, որպեսզի չիմացությունը ինձ ավելի մոտեցնի իրենց, որ սուզվեմ նրա չձգտման մեջ ու  գաղտնի անհետանամ, ինչպես մի հանելուկ, ինչպես մի ստվեր, կամ էլ ինչպես  մի սատկած թռչուն, որը այլևս երկինքի մաս չի կազմում։ 


Նահապետ Քուչակ/ վերլուծություն

 Հայրեններ 


Հայրենները հայկական ժողովրդական տաղաչափության տեսակներից են։ Միջնադարյան ժամանակներում մեծարգո բանաստեղծերը, ինչպիսիք էին՝ Նարեկացին, Ֆրիկը, Հովհաննես Երզնկացին և Քուչակը ստեղծել են բազուն հայրեններ։ 19-րդ դարի վերջին և 20-րդ դարի սկզբին հայ գրականագետները սկսում են կասկածի տակ դնել 


Քուչակի հայրենները մեծ մասամբ սիրո, հոգու տարբեր զգացողությունների և պանդխտության մասին են։ Նրա մասին կենսագրական տվյալները սակավ են, սակայն կարող ենք հստակ ասել, որ ծնվել է Վանի շրջանի Խառակոնիս գյուղում, որտեղ նաև այսօր հանգչում է, և ստեղծագործել է 16-րդ դարում։ 

Ես Քուչակս եմ վանեցի,

Ի գեղէն Խառակոնիսայ,

Լըցեր եմ հարիւր տարին,

Էլ չի գար մտքիկս ի վերայ....

Իր սեղմ ու հակիրճ հայրեններում, Քուչակը իր զգացողական խոհերն է ներկայացնում ինչ որ տեսարանում, նրա խոսքը դիպուկ է և գեղեցիկ շարադրած։ Քուչակի հայրեններում առատ են նաև բնության պատկերավորումները։ Ինձ ամենաշատ դուր եկավ այն հայրենների տողերը, որտեղ նա բնութագրում է կնոջ գեղեցկությունը օգտագործելով բնության երևույթները։ 

Օրինակ՝

Աչերդ է ծովէն առած,

    եւ ուներդ է ի թուխ ամպէն.

Այդ քո պատկերքդ և սուրաթըդ

    ի վարդին կարմիր տերեւէն.

19 դարի վերջին բանասեր Ա․ Տևկանցը հրատարակում է հայենների մի ընդարձակ ժողովածու և որպես հեղինակ  նշում է Նահապետ Քուչակին, ընդ որում առանց հավաստի փաստերի։Այդ ժամանակ բանասիրությունը, որպես գիտական ճյուղ դեռ նոր էր հանդիսանում , և դեռ չկային հավաստի տվյալներ ու փաստեր միջնադրայան գրականության մանրամասնությունների մասին, դա պատճառ հանդիսացավ, որ  19 դարի վերջին և 20-դարի սկզբին բանասերները հենվեն այսպես ասած Քուչակյան տեսակետով։ Շատերը ընդունում էին, որ կան հայրեններ, որոնք չեն պարունակում Քուչակի ձեռագիրը, սակայն Նահապետ Քուչակի անունը դառնում է ընդհանուր անուն, որը արդեն կապվել էր ժողովածու հետ։ Այսօր արդեն կան տարբեր աշխատություններ բանասերենրի կողմից, որոնք վերագրում են Քուչակի անվան տակ վերագրած միքանի հայրեններ, որպես անանուն կամ  ժողովրդական աշուղների։ Իհարկե, այս ամենը Քուչակի հանճարեղությունը չի փոքրացնում։


Ֆրիկ/ վերլուծություն

 Ֆրիկը եղել է հայ միջնադարի բանաստեղծ, ով ստեղծագործել է մոտավորապես 13-րդ դարում։ Նրանից պահպանվել են մոտ 50 բանաստեղծություններ, նա հիմնականում գրել է սոցիալական-ազգային խնդիրների մասին։ Այդ ժամանակներում իշխանության գլուխ էին եկել թաթա-մոնղոլները։

Հիմիկ դըժարեց բաներս,

Որ թաթարն եղաւ թագաւոր,

Զըրկեց զամենայն աշխարհս,

Ու գողերն եդիր մեծավոր։

Նրա լեզուն եղել է պարզ և հասկացվող, որպեսզի հասանելի լինի ամբողջ ժողովրդին։ Նկատեցի, որ իր բանաստեղծությունների զգալի մասը իր բողոքն ու գանգատն  է աշխարհին։ Շատ բանաստեղծություններ նկարագրում են ժողովրդի վիճակը բռնապետ թաթար իշխանության ներքո։ Կան նաև շատ բանաստեծղություններ, որոնցում նա գանգատվում է Աստծուն, լինելով Քրիստոնյա, նա իր դավանանքը միշտ հարցումի տակ էր դնում։ Կրոնական և ազգային խնդիրների մասին բարձրաձայնելուց բացի, նաև բարձրացնում է սոցիալական խնդիրները, օրինակ՝ անհավասարության մասին։ 

Մէկին հազար ձի և ջորի,

Մէկին ոչ ուլ մի, ոչ մաքի.

Մէկին հազար դեկան ոսկի,

Մէկին ոչ փող մի պըղնձի.

Մէկին բեհեզ և ծիրանի,

Մէկին բրդէ շալ մի չանկնի.

Մէկին հարամըն յաջողի,

Մէկին հալալն կորուսի.

Մէկն ի զըրկանացն հարստի,

Մէկն յիւրայնոցն աղքատասցի...


Գրիգոր Նարեկացի/ վերլուծություն

 Գրիգոր Նարեկացին ծնվել է Վանա լճի ափին գտնվող Նարեկ գյուղում, 951 թվականին։ Նրա մասին կենսագրական տվայլները շատ չեն, սակայն հավաստի են։ Նա սովորել է վանքի  դպրոցում, որի ղեկավարն էր Անանիա Նարեկացին, ով նաև Գրիգոր Նարեկացու  հորեղբայրն էր։ Վանքու ուսումը ստանալուց հետո, նա դառնում է վանականի և ստանում վարդապետի աստիճան, զբաղվում էր մանկավարժությամբ և գրական աշխատանքներով։ Իր աշխատանքների շնորհիվ շուտով մեծ համբավ է ստանում ։ Նարեկացու ստեղծագործություններից մեզ հասել են բավականին շատ գործեր, 

Գրիգոր Նարեկացուց մնացել են բավական թվով գործեր՝ «Մեկնութիւն երգոց երգոյն Սողոմոնի», չորս ներբող, գանձեր, տաղեր (թվով 30-ից ավելի),«Մատեան ողբերգութեան»  պոեմը, թղթեր և այլ գործեր։ Համաշխարհային գրականությունում նա ավելի հայտնի է «Մատեան ողբերգութեան» պոեմով։ 

«Մատեան ողբերգութեան» պոեմում Գրիգոր Նարեկացին ներկայացրել է իր տարակույսներն ու մտածմունքները, թե արդյոք նա կարո՞ղ է հասնել Աստծուն, մինչ իր մեղքերը շատանում են։ Ասում է, թե կատարյալին հասնելու համար մարդ պետք է իրեն միշտ դատապարտի։ Պոեմը պատկանում է քնարական-հոգևոր ժանրի, սակայն ի տարբերություն այս ժանրին պատկանող մյուս աշխատությունների, «Մատեան ողբերգութեան» պոեմը չունի պատմողական սյուժե։ Այն ուղղակի Գրիգոր Նարեկացու մտային շարադրություն է, այնուամենայնիվ, ի շնորհիվ մատուցման ձևի, պոեմն ունի իր սկիզբն ու վախճանը։ Կարծես, թե պոեմը վերջացնում է հուսադրող տոնով։ Բացի «Մատեան ողբերգութեան» պոեմից, հայտնի են նաև Նարեկացու տաղերը։ Տաղերում նկատելի է բնության վառ պատկերումը, դրա լավագույն օրինակներից է՝ Տաղ Վարդավառին։

Նշմարվեցին հետզհետե

  Աստղերն առկայծ ու դարձդարձիկ,

  Լուսինն առան բույլերի մեջ

  Ու երկնքի բիլ կամարին համատարած

  Հոծ խմբերով շուրջանակի ճառագեցին:

Նարեկացին նաև ստեղծել և հիմնադրել է հայ հոգևոր  գանձեր երգատեսակը, որն ունի իրեն հատուկ քարոզիչ բնորոշիչներ և պատմում է ընդհանրապես տոնի կամ իրադարձության մասին։ Իսկ անվանումը ծագում է նրանից, որ նարեկացու բոլոր գանձերը սկսվում էին գանձ բառով։


Հայոց Լեզու

 Քերականության առաջադրանքներ

https://docs.google.com/document/d/1dDRIyowew5io3ewBUEddSiVo5pp2ECEleInGwCjkmBw/edit?usp=sharing

Monday 26 October 2020

Día 17 - Diario de Karabaj | Nacimos y vivimos con este conflicto. ¡Pero no queremos morir en él!

Foto de Anush Babajanian   


Por Lika Zaqaryán

 Todos los días espero que hoy sea el último día de mi "Diario de guerra". Pero parece que no, seguimos así.

¿Sabes qué hace que Artsakh y Stepanakert sean únicos? Nosotros, los ciudadanos de nuestro orgulloso y montañoso Karabaj, siempre  hemos dicho a todos que si existe un lugar más seguro, está aquí, en Artsaj. Y eso es pura verdad, bueno, solía serla. Podríamos caminar por la ciudad toda la noche y nadie se acercaría a decir algo. También había un equipo especial de "defensores" que paseaban por la ciudad saludando cortésmente al transeúnte. ¿Y ahora? Después de la tragedia de Hadrut (cuando un grupo de azeríes irrumpió en los hogares de la gente, los mató brutalmente y quemó sus casas) ya no nos sentimos seguros en ningún lado, ya no.

 

¿En qué han convertido nuestra hogar?

Nos bombardearon con que pudieron, destruyeron todo lo que habíamos creado durante los últimos 30 años, nos hicieron pasar por la muerte de nuestros seres queridos, por miedo, por dolor. ¡No solo estoy triste hoy, sino que estoy enojada! Me volví loco de ira hacia ellos, hacia nosotros, hacia el mundo. Incluso hacia los armenios que dicen  grandes palabras, que escriben "¡lanza cohetes hacia ellos!", Que no tienen la menor idea de lo que se siente al no recibir una llamada de tus seres queridos que están frente a la bala del enemigo. Estoy enojada con los que crean armas, con los que las venden. Estoy enojada incluso con quienes trabajan como guardias de seguridad en tales empresas.

 ¿Tiene idea de cuánto dinero se ha gastado hasta ahora en los proyectos de mantenimiento de la paz? ¡UNA GRAN CANTIDAD! ¿Cuántas personas hicieron una fortuna con esos proyectos? ¿Cuántos entrenadores hablaron sobre pensamiento crítico, sobre el discurso de odio? Si nadie quiere decir esto, entonces lo haré; todo fue POR NADA, todo está perdido.

¿Por qué se pagan a los diplomáticos de la OSCE? Para mí es el misterio del siglo.

A veces me preguntan durante las entrevistas "¿cómo se puede resolver este conflicto?" ¿Debería depender de mí responder a esta pregunta? El mundo ni siquiera reconoce mi diploma en Ciencias Políticas porque es de una universidad no reconocida en un país no reconocido. Todos estos científicos, expertos están invitados a conferencias internacionales, mientras que la pregunta "qué hacer" se dirige a un ciudadano común.

Hoy recibí paquetes de mis amigos: una barra de chocolate, pantalones militares, pepinos, queso y mi golosina favorita: una granada.

Ahora vivimos la vida de la que solían contarnos nuestros padres, antes de irnos a la cama.

Nacimos y vivimos con este conflicto. ¡Pero no queremos morir en él!

Día 19, Diario de guerra, Karabaj


Martuni, 2020
Foto de Anush Babajanian

Por Lika Zaqaryán

No termina ... Realmente, no termina. La comunidad internacional está haciendo su trabajo, fingiendo ser sorda y muda. ¿Sabes que la frase “sordo y mudo” no se usa hoy en día? Tampoco usan la palabra sordomudo, usan la palabra sordo. Porque estas personas especiales no son tontas. Hablar no siempre significa decir palabras. Significa transmitir su mensaje. Por lo tanto, dicen: "¡No somos tontos"! Y ahora la sociedad está haciendo lo contrario; pronuncia palabras (declaraciones), pero de hecho, no dice nada.

Me pregunto si el mundo entiende  que esta no es solo una guerra por Karabaj. Para mí, estօ no es un conflicto regional, este es  un lugar donde podría comenzar la tercera guerra mundial. Hay tantas partes interesadas, tanto petróleo, dinero, fabricantes de armas y actores en este tema que esta no es una guerra para el pequeño Karabaj. Pero lo más ofensivo de todo esto es que todo esto está sucediendo en el territorio de nuestro hogar, y en este momento  estamos perdiendo a nuestros mejores hombres ... Todos dicen: “¡No podemos estar rotos! ¡Esta gente no se  puede romper! " Usted sabe, rompemos cada dia, cada vez con las nombres de la  lista de los muertos.. Sí, nos estamos curando , nos estamos poniendo de pie, pero nos estamos derrumbando ...

Dicen que en una guerra, la gente mala empeora y la gente buena mejora ... Conocí a mucha gente increíblemente amable durante esta guerra. No conocía sus vidas antes, pero estoy muy feliz de que la guerra me las haya dado. ¿Sabes lo que es recibir un regalo en este momento? ¡No puedo expresarlo con palabras! Me gustaría mucho compartir cómo es, pero creo que al mundo le faltan palabras para esto… Una vez  pregunté a mi madre, quien se casó durante la guerra, cómo se lo decidió . Cuando papá escuchó esto, dijo: “No sabíamos cuándo terminaría la guerra. Si hubiéramos sabido que terminaría en el 94, quizás hubiéramos esperado. Pero, ¿cómo podríamos saberlo? La guerra continuaba, pero teníamos que vivir y llegó el amor ”.

Hoy, vivo en una guerra y espero a que termine. Todos, supongo. La vida parece haberse detenido. No recordamos qué día de la semana, fecha, hora ... Solo recordamos que este es el día 19 de la guerra. Mi calendario ha cambiado, y en lugar de Antes de Cristo y Después de Cristo, está Antes de la guerra y Después de la guerra. Pero recordé lo que dijo mi padre: “No sabíamos cuándo terminaría la guerra. ¡Y la vida tenía que continuar! " No sé cuándo terminará la guerra, ¿verdad? Entonces, decidí aprender a vivir durante la guerra, y no simplemente existir hasta que termine. Realmente espero que sea muy pronto, pero por ahora buscaré buenas señales todos los días y alimentaré a los peces.

 

El enlace


El problema del estatus de Artsaj puede resolverse, si tenemos triunfos en la guerra-asegura el Primer Ministro


“¿Para que es esta guerra? Para el estado  de Karabaj” - ,  escribió  Primer Ministro de Armenia en Facebook esta mañana.

“ ¿Podríamos  evitar esta guerra? Si entregáramos los territorios, estaríamos de acuerdo con el estatus incierto de Karabaj, indefinidamente, en ausencia de un mecanismo para el  estatus.” - continua Nikol Pashinyán.

"¿Podríamos lograr un estatus aceptable o de cualquier tipo para Karabaj mediante negociaciones?

No, porque para lo la  última oportunidad de eso expiró en 2011 en Kazán" ”- subrayó el líder de Armenia.

"¿Podemos detener esta guerra? Teóricamente sí, con una fórmula algo peor de la versión mencionada en el punto 2 ”, dice Pashinyán, en su publicación  las preguntas y respuestas se enumeran en 6 puntos.

 

"¿Puede la guerra resolver el problema del estatus de Karabaj?" Sí, si tenemos éxito en la guerra", subraya el Primer Ministro.

"¿Podemos registrar el éxito en la guerra?  Sí, si enfocamos el potencial nacional en torno a ese objetivo, todos nos comprometeremos sincera y desinteresadamente con ese objetivo. "

La noche era tranquila en Stepanakert

Անուշ Բաբաջանյան
Shushi, 2020
Foto de  Anush Babajanian

 La noche y  en este momento en Stepanakert esta tranquila, no  han habido  casos de bombardeos y cohetes.  Anoche se escucharon algunos sonidos de explosión .El Sistema de Defensa Aérea del Ejército de Defensa estaba funcionando, porque los vehículos aéreos no tripulados de las Fuerzas Armadas de Azerbaiyán aparecieron en el cielo. En este momento Stepanakert continua quedar en paz.

 

 HHoy es el segundo día del alto el fuego, ayer al final del día se anunció oficialmente que las fuerzas armadas azerbaiyanas no realizaron bombardeos en dirección a asentamientos pacíficos, pero las operaciones militares continúan en ambas direcciones de la línea del frente, no se alcanzó el alto el fuego.

 

 LLa gente sigue en refugios, muchos residentes de Artsaj  dijeron a “Azatutyun”  que no confían en este segundo acuerdo de alto el fuego, ya que creen que la parte azerbaiyana violará los términos del alto el fuego. Es la misma situación en la ciudad, que durante estos 20 dias de guerra. No tienen problemas de comida en los refugios , porque todos reciben de todo: ayuda de organizaciones en Armenia y Artsakh.

Las devastaciones en Stepankert son muy  grandes; edificios residenciales, instituciones civiles,  están  en tal estado, que no se puede hablar de restauración en este momento, por que la guerra no  se ha detenido. Sin embargo, debo mencionar, que el Servicio de Situaciones de Emergencia de Artsakh funciona  muy operativo, especialmente en relación con la remoción de minas ycon  la remoción de misiles de los territorios. Una hora después del lanzamiento del cohete el sevicio retira del área todo lo que pueda crear peligro: municiones sin detonar, etc.En este sentido, la ciudad se limpia cada segundo. 

Hay que  recordar que no se respeta la cesación del fuego humanitaria acordada dos veces entre Armenia y Azerbaiyán, por lo que las partes se culpan mutuamente. Sin embargo, la parte armenia ha reafirmado en repetidas ocasiones su compromiso de mantener la cesación del fuego, haciendo hincapié en que está dispuesta a aplicar las normas de vigilancia de la cesación del fuego acordadas e introducir mecanismos de verificación, que la parte azerbaiyana evita.

El enlace


Saturday 17 October 2020

Día 20, Diario de guerra, Artsaj. Karabaj

Foto de Anush Babajanyan

Por Lika Zaqaryán

Cuando una persona nace en una familia en la que hay víctimas de la guerra, y el padre quedó discapacitado, él mismo inderictamente se convierte en víctima de la guerra. Desde la infancia, tenía miedo de la guerra, tenía miedo de la nación con que tenemos un conflicto. ¿ Usted sabe cuál fue mi peor sueño? Hasta la edad 22, llevaba gafas, mi vista era -5. Tuve una cirugía ocular con láser. Antes de eso, siempre tuvo pesadillas, donde azerbaiyanos nos atacaban, llegaban a nuestras casas y trataban a matarnos(actualmente, no tan lejos de la realidad, recuerda Hadrut hace unos dias).Cada mañana me levantaba y trataba a encontrar lagunas, como podria escapar de ellos en ese caso. Pero lo peor era, que yo tenía miedo a caerme, dejar caer mis gafas, y que alguien les daría prisa (vi esto una vez en una pelicula “La Momia”) ¿Y qué haría yo entonces? Me acostaría y no vería a dónde ir... Era mi peor pesadilla de infancia, y incluso después. Después de mi cirugía ocular en la edad 22, mi alegria no solo era por mi vista. Pensé que incluso si la guerra comienza, podré ver a dónde correr … Lo que yo quiero decir es que nosotros nacemos en una trauma. Realmente echo de menos mis días simples. Sobre todo- dormir en pijamas. Hace 20 dias, que hemos estado durmiendo en ropa en la que podemos escapar del refugio, en caso de un bombardeo. Aunque, donde escapariamos del refugio? Cuando esos sonidos vuelvan a molestarnos, queremos levantarnos y correr a un lugar seguro. Y luego te das cuenta - oh, esto es un lugar seguro. Ahora, ni siquiera me muevo. Echo de menos mi cama, mi dormitorio, el gran oso de peluche... Pasé por nuestra casa, al menos para ver lo que extraño. Me senté en la habitación, mire. Todo es tan valioso para mi, todo es tan mío. Miro el librero, velas y candelabros, una fotografia, un mapa de viaje a la pared, pinturas, una tableta gráfica (que recibí como un regalo, pero nunca tuve la oportunidad para aprender como usarlo), un caballete… Puedo imaginar que esta guerra terminaría de manera diferente. Solo tengo una version en mi cabeza, y todo lo que pasa tiene una forma de hacerlo. Realmente, es un largo camino . La guerra de abril se llama guerra de los cuatro días (aunque duró más), pero quiero que esta sea llamada la guerra de 20 días , y que termine hoy…Sobre Animales, e incluso hoy los peces parecen renacer. Recuerdo, cuando los saque de la oficina, estaban muy tristes y no se movían. Y hoy tenían una fiesta en el acuario, me hizo muy feliz. Y mi perro- Bima. Cuando entré en nuestro patio, el volvió loco. Nos extraña mucho, especialmente a mi hermano y hermana. Y ellos lo extrañan tambien. Cada vez que mi hermano llama desde el frente., la segunda pregunta es- ¿como esta Bima? Lo queremos mucho. Me senté con él, tomé una foto de él, jugué, nos divertimos un poco.
Hoy me dijeron que mi padre también se unirá al ejército.Ya había pasado por esto cuando tenía 20-21 años.Estamos muy preocupados, porque varios años atras tuvo un ataque al corazón, y tiene problemas de corazón. Y se preocupa por nosotros,cómo podemos arreglárnos sin él. Comimos juntos, guardamos silencio, nadie pronunció una palabra,me llevó al refugio, me abrazó, se despidió con una sonrisa.Cuando el coche desapareció de la vista, las lágrimas no me obedecieron ... Sobre lo bueno, hoy estaba contenta con un crepe. Comimos con leche condensada. Realmente era una gran sorpresa durante estos tiempos difíciles.. Mis amigos me preguntaron- ¿ qué enviar? Les digo que nada necesito, solo enviad Nutella. Lo siento que a menudo me negara dulces. Si supiera que todo sería así, ¡comería Nutella y Pringles hasta la gloria! En aquel tiempo nos restringimos, pero solo hay una vida. Estos son mis pensamientos de hoy. Y en este momento, comenzaron a bombardear Stepanakert de nuevo.

Saturday 12 September 2020

«Պարացելսի վարդը» վերլուծություն

 Ճիշտն ասած՝  պատմվածքը առաջին անգամ կարդալուց հետո բազում հարցեր էին ծագել, և ինչ-որ տեղ նաև չէի կարողանում հասկանալ, թե ինչու է Պարացելսը հետ ուղարկում աշակերտին, չէ՞ որ որպես ուսուցիչ քո ամենակարևոր և առաջնային պարտավորությունը սովորեցնելն է, անկախ աշակերտի կարողությունից։ Մանավանդ որ հենց ինքն էր ինչ-որ անորոշ Աստծու խնդրում աշակերտ ուղարկել։ Եվ անընդհատ համեմատում էի սովորական դպրոցում աշխատող դասավանդողնին Պարացելսի հետ։ Ինձ թվում է, հենց այդ համեմատությունն էր խանգարում ինձ տեսնելու Պարացելսի իրական դերը։ Այժմ հասկանում եմ, որ և՛ աշակերտը, և՛ Պարացելսը ունեն իրենց ճանապարհները և դրանք չեն հատվում, աշակերտը հաստատ կգտնի ուրիշ ուսուցչի, ով իրեն կընտրի, նույնն էլ Պարացելսը։ Պատմվածքի վերջում ասվում է, որ երկուսն էլ գիտեն, որ այլևս չեն հանդիպելու, որտեղ երևում է դասավանդողի և սովորողի հարաբերությունները հրաժեշտ տալուց առաջ, երևում է նրանց միջև փոխադարձ հարգանքը։ 

Քննարկման ժամանակ խոսեցինք դասավանդողի և ուսուցչի տարբերության մասին։ Մանավանդ դպրոցներում բոլոր կրթողները դասավանդողներ են, իսկ ցանկության և ընտրության դեպքում՝ նաև ուսուցիչ։ Ինչպես տեսնում ենք պատմվածքում, Պարացելսը աշակերտին իրենց կարճ հանդիպման ժամանակ տալիս է մի քանի կարևոր դաս, որից, ի վերջո, ինչ-որ բան քաղում է աշակերտը։ Եվ Պարացելսը, իր իսկ որոշմամբ և ընտրությամբ, դասավանդողից չի կերպարանափոխվում ուսուցչի։ 

Շատ հետաքրքիր ծանոթություն էր Բորխեսի հետ, որը վաղ թե ուշ պետք է լիներ, և ուրախ եմ, որ հենց այս պատմվածքից սկսվեց։ Նաև շատ տեղին էր, քանի որ կարդալիս հասկանում ես, որ դպրոցում սա քո վերջին ուսումնական տարին է, և լինելու են  ուսուցիչներ, որոնց պետք է հրաժեշտ տաս, ինչպես աշակերտը Պարացելսին։ 

Monday 24 August 2020

Այցելություն ՝ «Դալի և Պիկասո» ցուցահանդես

 

sent
11 hours ago

Օգոստոսի 21-ին, երկար սպասումից հետո, ի վերջո այցելեցինք Ազգային պատկերասրահ` տեսնելու երկու իսպանացի հանճարեղ նկարիչների` Պիկասոյի և Դալիի արվեստի գործերը։ Համաճարակի ընթացքում արվեստի կյանքը ինչ-որ չափով կանգ էր առել.ո՛չ թատրոն, ո’չ թանգարան, ո’չ երաժշտական և պարային համերգներ։ Ամեն ինչ տեղափոխվել է վիրտուալ ցանց։ Մեր այցը Ազգային պատկերասրահ ոչ միայն ուսումնալից էր, այլ նաև թարմեցուցիչ էր։Դալիի և Պիկասոյի գործերի մասին ունեմ մակերեսային ընդհանուր գիտելիքներ, կարելի է ասել, որ ծանոթ էի նրանց կտավի վրա արված գեղանկարներին, գաղափար անգամ չունեի, որ նրանք աշխատել են և’կտավի վրա ,և’ կերամիկայով և բրոնզով: Ինձ թվում է բոլոր այցելուները կունենան մի աշխատանք, որից իրենց աչքերը դժվարությամբ կկտրեն։ Ինձ համար դա Սալվադոր Դալիի <<Մարդկության Արատներ>> շարքն էր։ Եթե դեռ չեք հասցրել շրջել թանգարանով մեկ և ծանոթանալ աշխատանքների հետ, ուրեմն, շտապե’ք:) Վստահեցնում եմ ,որ չեք փոշմանի։


No description available.
Add caption
No description available.
No description available.

Thursday 30 July 2020

Սովորող-սովորեցնող նախագիծ

Իսպաներենի ակումբ
europeanvacations
  • Ծանոթացում կանոնավոր բայերի խոնարհման հետ 
  • Անձնական դերանուններ 
  • Պարզ նախադասությունների կազմում 
  • Ճանաչում ֆլամենկոյի արմատները, պատմությունը պարային, երաժշտական ոճը և ընդհանուր գաղափարը.

Friday 5 June 2020

Խուլիո Կորտասար- Հետոն


Julio Cortázar - A Master Of Words - Today's Inspiration - Silviu ToluԵվ ես շատ լավ գիտեմ, որ այնտեղ չես լինի. 
Դու չես լինի փողոցում, 
Գիշերը լուսամփոփի 
հանած  շշնջոցում,
Չես էլ լինի մենյու ընտրելու ժեստի մեջ,
Ոչ էլ կլինես ժպիտի մեջ, որը
 թեթևացնում է մետրոյում լցված մարդկանց,
Չես լինի վերցված գրքերում
Ոչ էլ «մինչ վաղը» ասածի մեջ։

Դու չես լինի իմ երազներում՝ 
Բառերիս սկզբնական նպատակակետում,
Դու չես լինի հեռախոսի համարում
Կամ մի զույգ ձեռնոցների գույնի,
Կամ մի վերնաշապիկի։
Ես կզայրանամ, սիրելիս,
Առանց դա քեզ հետ կապելու,
Ու կգնեմ կոնֆետներ, բայց ոչ քեզ համար.

Ես կկանգնեմ անկյունում, ուր
Դու չես գա։ 

Եվ ես կասեմ այն խոսքերը, որոնք ասվում են
Եվ ես կուտեմ այն բաները, որոնք ուտվում են
Ես կերազեմ այն երազանքլները, որոնց երազում են
Ու ես լավ գիտեմ, որ դու չես լինի այնտեղ,
Ոչ էլ այստեղ՝ ներսում,  այն բանտում,
Որտեղ ես դեռ քեզ  պահում եմ 
Ոչ էլ այնտեղ՝ դրսում, գետի մեջ փողոցների և կամուրջների։
Դու չես լինի, չես լինի  անգամ որպես հիշողւթյուն,
Եվ երբ մտածեմ քո մասին, կմտածեմ այնպիսի մի միտք,
որը մռայլորեն կփորձի հիշել քեզ։ 



Իսպաներեն ձայնագրությունը՝





ehmfmrhm · julio cortazar/el futuro