Thursday, 14 February 2019

Monumentos historicos de España

MURALLA DE ÁVILA

 Image result for muralla de ávila

Image result for muralla de ávilaImage result for muralla de ávila
La muralla románica de Ávila es uno de los monumentos más importantes
de España. El casco antiguo, la muralla y las iglesias situadas extramuros
han sido declaradas Patrimonio de la Humanidad. Es el recinto
amurallado medieval mejor conservado de España y probablemente de
toda Europa.
11-14 siglo.

Alhambra de Granada, AndalucíaRelated image

Image result for Alhambra de Granada, AndalucíaImage result for Alhambra de Granada, Andalucía

Related image
Los escritores árabes solían comparar a Granada como una
gran Corona en cuya frente sobresale la diadema de la
Alhambra. Aunque de un estilo eminentemente nazarí, este
monumento es una superposición de diferentes épocas y
estilosarquitectónicos. Fue originalmente construida en el
año 889, en plena Edad Media, y luego ampliamente
ignorado hasta la conquista morisca.
Los musulmanes sacaron a este palacio de la ruina y lo
convirtieron en una auténtica joya arquitectónica.
Con una clara influencia bizantina, losartistas que
forjaron este pedazo de monumento desarrollaron
un nuevo estilo que se plasma en los capiteles, arcos y
detalles decorativos de los techos. Cuando los cristianos
tomaron el control de Granada empezaron a alterar partes
del castillo para hacer hueco al renacimiento quitando detalles
y decoraciones arabescas. Todavía hoy, una visita a la
Alhambra es una experiencia inolvidable en la que la belleza
te embriaga.

Mezquita de Córdoba, AndalucíaImage result for Mezquita de Córdoba, AndalucíaImage result for Mezquita de Córdoba, AndalucíaRelated image



Image result for Mezquita de Córdoba, Andalucía

Image result for Mezquita de Córdoba, Andalucía


Y de una obra hispanomusulmana a otra. De hecho,
se dice que la construcción de
la Alhambra de Granada está inspirada
en los magníficos detalles de la mezquita de
Córdoba. Este edificio religioso de estilo omeya
empezó a construirse en el año 785,
tras la invasión musulmana. La obra fue
creciendo durante todo el tiempo que duró la
conquista islámica. Pero una vez que los cristianos
retomaron el control de la ciudad, empezaron las
modificaciones y los añadidos. Allá por el 1500 una
basílica de estilo renacentista se incorporó a la mezquita.
La catedral cristiana y la mezquita musulmana se convirtieron
en un solo edificio, el que son hoy. Sin divisiones ni físicas
ni espirituales, dos mundos opuestos en muchos sentidos
conviven en perfecta armonía complementándose
estilísticamente. La historia de las civilizaciones resumida
en uno de los monumentos más bonitos de España.

Acueducto de Segovia, Castilla y León

Image result for Acueducto de Segovia, Castilla y LeónRelated image

Image result for Acueducto segovia

Related image

En plena Castilla nos encontramos con un resquicio de
lo que un día fue uno de las mejores obras civiles de la
historia. Es el imponente acueducto que los romanos
construyeron allá por el siglo I y que servía para transportar
el agua de la sierra hasta la ciudad. El acueducto de Segovia
tiene 166 arcos que recorren unos 15 kilómetros a través de
campo y zona urbana. Esta maravilla de la ingeniería civil se
ha mantenido en pie casi intacta durante miles de años a
pesar de guerras y conflictos. En 1992 el ayuntamiento de
Segovia decidió cortar el tráfico por debajo del acueducto ya
que la vibración producida por el tráfico estaba afectando su
estructura.

SAGRADA FAMILIA

Image result for sobre sagrada familia

Image result for sagrada familia Image result for sagrada familiaRelated image

La construcción comenzó en 1882 con un estilo neogótico. Un año después el proyecto fue puesto en manos de Gaudí, quien lo replanteó por completo. Gaudí diseñó un templo excepcional e innovador que iba a estar compuesto por 18 torres, aunque finalmente sólo tuvo tiempo de crear una de ellas antes de su muerte.
Gaudí falleció en 1926 dejando inacabado el proyecto que ocupó los últimos años de su vida pero, gracias a los planos que se conservan, su sueño se hace realidad poco a poco gracias al trabajo de otros artistas y al dinero obtenido a partir de las donaciones y las visitas.

Torro del oroImage result for Torro del oro

Image result for Torro del oroImage result for Torro del oroImage result for Torro del oro
La " Borg al Dsajeb" de los árabes, nuestra Torre del Oro, uno de los
símbolos de Sevilla desde el siglo XII, recibió su nombre según
unos historiadores por el brillo de sus azulejos al ponerse el sol,
o según otros por la cantidad de tesoros que albergaba, procedentes
de todos los rincones del Imperio.Sea como fuere, esta atemporal
vigía de la riquísima Hispalis, es hoy referencia de todo aquel
que visite la ciudad.Me pregunto cómo se vería el río si la leyenda fuera cierta. La que cuenta que al
otro lado del Guadalquivir, justo enfrente había una torre gemela que
estaba unida a la otra por una cadena muy gruesa que impedía el
paso a los barcos y protegía la entrada a la ciudad.Según parece no
existió esa torre aunque sí una especie de puente flotante unid por
cadenas.l que pudo haber dejado de existir la actual, después de
1755, cuando el terremoto de Lisboa ejó en tan penoso estado que
se pensó en borrarla de la faz de la tierra.Afortunadamente el alcalde
los Reales Alcázares, consciente de su valor histórico y estratégico,
decidió su completa restauración, y su protección total llegó en
1822 cuando l Marina instaló en ella las oficinas de la Capitanía del
Puerto.Entre 1991 y 2005 se restaura absolutamente toda la Torre,
dando vida al nuevo Museo de la Armada, del Guadalquivir y de la
misma Sevilla. Una pequeña muestra de la historia de la ciudad y de
la Nación, donde podemos quedar tan fascinados por el continente
como por el contenido.

Alcázar de Sevilla, Andalucía

Image result for Alcázar de Sevilla, Andalucía
Image result for Alcázar de Sevilla, Andalucía banos
Image result for Alcázar de Sevilla, AndalucíaImage result for Alcázar de Sevilla, AndalucíaImage result for Alcázar de Sevilla, AndalucíaImage result for Alcázar de Sevilla, Andalucía Sala de los Tapices
 Como sucede con la Alhambra de Granada, este palacio amurallado es un caleidoscopio de estilos. Entre el patio de las Doncellas, el Salón de Embajadores, los baños, el Jardín de los Poetas o la Sala de los Tapices se pueden ver representados básicamente casi todos los estilos arquitectónicos de la historia (gótico, mudéjar, islámico, renacimiento, barroco…). Esto no es de extrañar teniendo en cuenta que el Alcázar ha sido testigo de ataques vikingos, guerras civiles y hasta nacimientos de reyes. Con cada etapa de la historia de España, el palacio se expandía e iba tomando forma hasta llegar a nuestros días. 

Monday, 11 February 2019

Պատվախնդրությունն ու մենք

Ամեն ինչ շատ պարզ է, երբ համեմատում ենք պատվախնդրությունը արժանապտվության հետ։ Սակայն տարբերելը հերիք չէ։ Բոլորս էլ գիտենք, որ մեր անձի նկատմամբ ունեցած հարգանքը, մենք մեզ պատասխանատու լինելը դրական երևույթներից են։ Եվ շատ լավ էլ գիտակցում ենք, որ պետք չէ ուրիշի կարծիքը մեր մասին բարձր պահելու համար դեմ գնանք մեր իսկ արժեքներին, այսպես ասած, մեր պատիվը գետնով չտալու համար։ Սակայն ինչքան շատ եմ մտածում այս թեմայի շուրջ, այնքան ավելի եմ մոլորվում։ Եվ արդեն չգիտեմ, թե արդյոք իրականում հենց ես այդպես եմ վարվում։ Ցավալի է, որ կարող եմ ասել, որ իմ կյանքում պատվախնդրության դեպքերը գերազանցում են արժանապատվության դեպքերը։ Լինի դա սպանության ձևով, թե սովորական խոսակցության, հագուկապի և վերաբերմունքի ձևով, մեկ է, նույն բանն է։ Չեմ կարծում՝ շատ տարբեր ենք ես և Մոսին։ Երկուսս էլ զոհ ենք համարվում պատվախնդրության ձեռքում։ Չէ՞ որ մեզ նույն ուժն է դրդում։ Չէ՞ որ մեր արարքներից միայն մի բան ենք ակնկալում՝ ունենալ հասարակության հավանությունը։ Ախր, ուղղակի ցանկանում ենք սիրված լինել մնացածի աչքերում։ Սակայն ինչ պատվի մասին է խոսքը, եթե օրվա վերջում պատիվն ու դու, քո մարմինը, հոգիդ, խելքդ, ամեն ինչդ ձուլվում դառնում եք մի տիկնիկ՝ «ապրող» խամաճիկ։ Լուսաբացին մեր թույլտվությամբ մեզ կղեկավարեն, իսկ կեսգիշերին կհասկանանք մեր ստորությունները, մեր բթամիտ արարքները։ Եվ կհիշենք այն իդեալական ու անրջական արժանապատվության մասին, որի ճանպարհից վաղուց ենք շեղվել։ Եվ կխոստանանք հետ դառնալ, սակայն զրոյից սկսելը շատ ավելի դժվար է, քան ուղղակի թողնելն ամենինչ խամաճիկի ձեռքերում։

Միակ բանը, որ հետաքրքրում է՝ տեսնես ինչ եղավ Խեղճ-մարդասպան Մոսին։

Sunday, 23 December 2018

Batalla de letras

Իսպաներենի մեր խմբով ստեղծել ենք ուսումնական սեղանի խաղ։
Ահա այն․
Խաղը կոչվում է (Batalla de letras) ՝տառերի մարտ։ Խաղը ամբողջովին իսպաներեն է, և խաղացողներին օգնում է իսպաներենի 27 տառերը ավելի հնարամիտ կիրառել, զանազան բառեր ստեղծել և բառապաշարը զարգացնել։ 

 Խաղի նպատակը այն է, մրցակից թիմը կարողանա մյուս թիմից ավելի արագ բառ կազմած  10  տառեր դեպի իրեն հրելով քայլ քայլ դուրս բերի խաղատախտակից։ 

Մասնակիցները բաժանվում են երկու խմբի, մրցակից թիմերը պետք է կարողանան կողմնորոշվել արագ, կենտրոնանալ, և ընդամենը 30 վարկյանի ընթացքում պատասխանել խաղաքարտերի վրա տրված հարցերին ամենաերկար բառով։ Յուրաքանչյուր թիմ պետք է խաղատախտակի վրա շարված տառերը դեպի իր կողմ տանել։

Իսպաներենի խմբով որոշեցինք ստեղծել այս խաղը, որը իդեպ վերցված է Հայկական Տառբեր խաղից։ Եվ միանգամից անցանք գործի։ Սկսեցինք իսպաներով հարցերը մտածել, գրել,թարգամնել,  խաղի դիզայնը գծել և այլն։ Նաև շատ կարևոր էր, որ մեր տված հարցերին կարողանայինք լիովին պատասխանել, խորացանք մեր հարցերին պատասխաններ տալուն, այդպիսով զարգացրեցինք մեր իսպաներենի բառապաշարը։ 
 Ծանոթացեք մեր խաղի հետ այստեղ․

https://drive.google.com/drive/folders/19nz5i1LgT1xRiTpZLS_ZJL7MaU39z8wz 


Wednesday, 26 September 2018

Կոմիտասյան օրեր

12592481_747889675312882_3234739586560344700_n

Սովորողների հետ «Անլռելի զանգակատուն» պոեմից ընթերցումներ:
Դրվագ Կոմիտասի կյանքիցԿոմիտասը` բանաստեղծ:
Կոմիտասը և Թումանյանը:
Կոմիտասի ձայնը, երգերի ունկնդրում:
Այցելություն Կոմիտասի անվան պանթեոն և թանգարան:

Կոմիտասի ձայնը


Կոմիտասը` բանաստեղծ


Քո երազում
Եվ ա՛յս գիշեր, քո երազում, տեսել ես, որ ես ու դու
Երես-երես ճանաչել ենք սիրո ծովում իրարու․․․
Քո սուրբ սերը սար է դառել
Դալարագեղ, երկնածրար ու բեղուն,
Գլխիդ վերը ամպ է շարել՝
Գալարահեղ, կամարակապ ու զեղուն։
Սարի շողեն, ամպի քողեն՝
Մենավորի ոգին ծնել, դեգերել,
Ձեռին մի բույս՝ կանաչ ու կույս՝
Խորհրդավր ձորեն քաղել ու բերել։
Ծաղիկ-ծաղիկ քեզ որոնել՝
Ամպի տակին՝ արևծագին շունչ առել,
Ջրի մոտին, կանաչ խոտին՝
Գլխիդ վերև ծիրան-գոտին փունջ արել։
Անմար սեր
Քեզ չըսիրե՞լ,
Գեհեն կորել
Ու կըրակով հոգին փորել։
― Քեզի սիրել՝
Դըրախտ երթալ
Ու վարդերով քընանալ։
Աշուն կյանք
Աչքի առաջ,
Հառաչ-հառաչ,
Խորհրդավոր տերևներ,
Բունեն ընկած կեղևներ,
Հողի վրա,
Դեղին հուսով
Կողի վրա։
Լուռ, անտերունչ,
Խուլ, անմռունչ՝
Չորով-փորով կեռ ծառեր,
Ծռով-փռով լեռ քարեր,
Եվ հենավոր՝
Սարի կողին,
Ե՛վ մենավոր։
Աշուն օր
Սևուկ ամպեր վար եկան
Օրան, օրան,
Սարի վրա շար եկան։
Ծագեց առավոտ
Պաղեց, սառավ օդ։
Գոռաց երկինք, բուք արավ,
Հևաց, հևաց.
Ծերուկ երկիր սուգ արավ։
Ճաքեց հեռուն ամպ,
Երկիր դողաց-բա՛մբ։
Բողբոջ արև շող կապեց,
Դողաց, սողաց,
Արյուն-ամպից քող կապեց։
Վառեց լեռան լանջ,
Լեռան ցավատանջ։
Տեղաց անձրև մաղ տալով,
Մարմանդ-մարմանդ,
Հոգնած տերև շաղ տալով։
Երկիր քուն դրավ,
Եվ թռչուն թռավ։
Հուզված առուն փախ տվավ
Սողուն-սողուն,
Ձորում մշուշ կախ տվավ։
Քամին ելավ վեր,
Արավ տարուբեր։
Մոխիր ամպեր ժիր եկան
Դալուկ-դալուկ,
Սարի վրա ցիր եկան։
Հալեց աշուն օր
Կյանքիս սևավոր։
Մայրիկիս օրորը
Դեռ արգանդում՝ մայրիկս ինձ
Վարդ էր բուրում, ոռոգում.
Եվ իր հոգում այգ-արևով
Գուրգուրում ու նորոգում։
Ծնած օրեն մայր շրթներով
Սեր էր վառում օրորում,
Արև-Լուսին հոգվով-մտքով
Նկարում ու բոլորում։
Հայր զարկերով արի-արի
Խոսում էր իմ երակում,
Մայր կաթերով արյուն-արյուն
Հոսում էր ու կերակրում։
«Ես սիրում եմ՝ Հանուր-Տերը
իմ հոգումը գահավոր.
Քեզ սիրում եմ՝ Նորա Սերը
քո ծովումը ջահավոր.
Արև-արև ու անուշակ
երգ ու տաղով զարթելով,
Օրեր-օրեր փունջ մանուշակ
հյուսելով ու բարդելով,
Օրի՜կ օրին,
Իմ անուշին։
Քեզի՛ տեսնեմ, իմ հատորիկ,
կյանքիս ուղին, սիրազեղ,
Հայտ ու անհայտ դու որոնե,
Քեզի լինին իրազեկ։
Մի՛ թափառե կյանքի պարապ
անապատում դու ի զուր,
Քեզ պահապան սուրբ հավատո,
հուսո, սիրո Լույս ու Հուր։
Օրի՜կ օրին,
Իմ անուշին։
Քեզ դնում եմ խորհրդավոր,
առակավոր հույս-աշխարհ,
Ես գնում եմ, իրար գրկենք՝
վեր, փառավոր լույս-աշխարհ.
Ես գնում եմ ու թողնում եմ
երկիրն ու իր հնություն,
Աջն ու խաչը քեզ ապավեն,
Օրորդ հյուսե բնություն։
Օրի՜կ օրին՝
Իմ անուշին»…
Մենավոր
Երբ անտառում լուսնի ծովը,
Սիրո հովեր,
Սողոսկեցան ծառե ծառ
Ու սարե սար,
Եվ ամեն մարդ՝
Գտավ մի վարդ
Սրտիկին զարդ,
Եվ մենավոր մտա տուն,
Ինձ մխիթար գտա քուն,
Որ աչերուս կապեց մեջ
Ու տարածեց վերարկուն։
Հով ու ծով սեր
Կապույտ երկինքն էր եռում,
Կարմիր երկիրն էր ջեռում.
Հուր ու Հարավ հևուհև
Թախիծ ու տոթ էր բերում։
Հոգիս եկավ հովի պես,
Սերը սրտում ծովի պես.
Ծոցին վարդեր՝ ասաց. — Տե՜ս,
Քեզ սիրելու եկա ես։
Վարդ ու քրքում էր բուրեց.
Սիրտս սրտում գուրգուրեց.
Արև-Լուսին պագերով՝
Երազ-երազ համբուրեց։
Հոգի՜ս, ասաց ու ծռեց.
Ծամեր բացավ ու փռեց.
Ստինք-ստինք փարելով՝
Հույզս մարավ ու լռեց։

Մի դրվագ Կոմիտասի կյանքից

12592481_747889675312882_3234739586560344700_nԿոմիտասի՝ արտասահմանից վերադառնալուց անցել էր 6 — 7 ամիս: Այդ ժամանակ արդեն որոշակի համբավ ու հմայք էր ստեղծել իր շուրջը: Սակայն էջմիածնում կային մարդիկ, որ այնքան էլ հաշտ աչքով չէին նայում «յար» և «սեր» երգող վանականին… Մամուլում լույս տեսավ մի հոդված, որտեղ, խոսելով Կոմիտասի մասին, կեղծանունով մի հոդվածագիր եզրակացնում էր. «Երեք տարում կոշկակարություն չի կարելի սովորել, չէ թե երաժշտություն»: Այս հոդվածը լուրջ վիշտ պատճառեց Կոմիտասին, թեև ձևացնում էր, թե իբր հաշվի չի առնում հոդվածագրի խոսքերի թույնը:

Մի անգամ նրա մոտ եկավ Վրթանես Փափազյանը’ կարճահասակ մի գիրուկ մարդու հետ: Կոմիտասը սկսեց նվագել և երգել իր մշակած երգերից: Փափազյանն էլ վերցրեց իր ջութակը ու սկսեց նվագել քրդական «Լուր — դա — լուր» — ը: Կոմիտասը հյուրերից աննկատ վերցրեց մի սպիտակ թուղթ ու, աչքերը հառած Փափազյանին, լսում էր նրա նվագը: Փափազյանը նվագում էր սրտախտիտ, ջերմ զգացումով:
— Ինչպե՞ս է, Կոմիտա՚ս, հավանեցի՞ր, — հարցրեց Փափազյանը՝ ջութակը վերցնելով կրծքից:
— Հիանալի է, հավանեցի ու սիրեցի, այժմ ես նվազեմ, դու լսի՛ր: Այս ասելով՝ Կոմիտասը վերցրեց գրասեղանից թերթը, նստեց դաշնամուրի մոտ ու սկսեց նվագել և երգել «Լուր — դա — լուր» — ը, որ նոր էր ձայնագրել տեղնուտեղը: Եղանակի վերարտադրությունը լիովին ճիշտ էր և հարազատ: Փափազյանը հիացմունքից ուղղակի ապշել, քարացել էր:
— Կոմիտա՚ս, դու այն առաջուց ձայնագրած ունեի՞ր:
— Ո՛չ, ձայնագրեցի, երբ դու նվագում էիր, — ասաց և ցույց տվեց ծուռումուռ տողերով նոր գրի առնված երգը:
Փափազյանը, շեշտակի հայացք նետելով իր հետ եկած ընկերոջ կողմը, ձայնեց.
— Մի՞թե անբարեխիղճ, անամոթ չէ այն մարդը, որ առանց ծանոթանալու Կոմիտասի հետ, առանց գաղափար ունենալու նրա շնորհքի ու ընդունակությունների մասին, հրապարակավ քննադատում է նրան…
— Այդ անամոթ մարդը ես եմ, Կոմիտա՚ս, և ներողություն եմ խնդրում իմ անբարեխղճության համար, — թոթովեց անծանոթը՝ խեցգետնի պես կարմրելով և ձեռները մեկնելով Կոմիտասին:
Հւսնկարծակիի եկած Կոմիտասի դեմքը մթագնեց անհաճո զգացումից, բայց վայրկենական այդ մութ ստվերին հաջորդեց լայն ու պայծառ ժպիտը, և նա մանկական անհիշաչարությամբ ու ներողամտությամբ սեղմեց իրեն պարզած ձեռքը:
Աղբյուրը՝ operativ.am